svatební

:: Kázání z 28.4.2007 z Nové Bukové :: Čtení z Bible: Kazatel 4,7-12 Ozeáš 2,16-17 "Po slunce západu otevřou bránu k životu společnému" – tak jsme to přečetli na svatebním oznámení. Kdo z vás by tady na Tománkově vrchu hledal nějakou bránu či dveře, nic takového tady není. Ještě jsme mohli čekat, že snoubenci tu nějakou kulisu velkých vrat nechají postavit. Ale je všem jasné, že to mysleli jako obraz. Obraz nikoli neznámý, kdybychom nahradili to poslední slůvko z oznámení – to „společnému“ – slůvkem „věčnému“, vyšel by nám z toho daleko víc užívanější obraz brány. „Na Tománkově vrchu otevřou bránu k životu věčnému“ by to znělo, a náš obřad by měl hned jiný obsah, jinou náladu a spoustu černé barvy. – Proto je důležité každé slůvko na tom krásném černobílém oznámení a je třeba ho přečíst pozorně celé. Takže k „životu společnému“ – to platí a to poslední slůvko vlastně vyjadřuje sílu a náplň tomu, co se Kačka a Pup rozhodli dnes otevřít. Společný život. Dávají tím veřejně na srozuměnou, co si museli soukromě vyříkat a ve svém soukromí k tomu každý z nich dojít: že chtějí všechno, co ode dneška zažijí, všechno co je v  životě potká, co si přivodí i co je nečekaně v životě přepadne, nést společně – společně být, společně mít, společně se radovat, společně smutnit, společně se starat i si společně užívat, společně se smát i se společně pohádat. To všechno člověk může dělat singl, sám a jen podle potřeby si dočasně volit určitou společnost. Ale oni chtějí vstoupit do jakési brány, za níž tohle všechno budou či by rádi sdíleli. Kdybychom chtěli ještě trochu víc porozumět tomu, jak to s tou bránou snad myslí, můžeme k výkladu připojit i červený program této víkendové veselice, v němž je tento bod svatby avizován jako „chvíle magická“. To je to jediné, co mi, prosím, dovolte uvést na pravou míru, aby nedošlo k nějakému omylu. Nečekejte žádná kouzla ani magické rituály. To svatba ani v přítomnosti faráře (ani kohokoliv jiného) nemůže splnit. Neexistuje žádné kouzlo, které bychom mohli teď provést, aby vaše manželství bylo dnes okouzleno. Ničím v tom nejlepším smyslu čarovným v tuto chvíli nemůžeme způsobit, že se vám všechno to společné v manželství bude vždy a jen dařit. Ani modlitba nemá tuto funkci. Jsme tu proto, abychom byli s vámi u tohoto vašeho rozhodnutí, u té vaší pomyslné brány. Jsme tu proto, abychom vám řekli či jinak vyjádřili, že z toho máme radost, že vám přejeme jen to nejlepší společné, že vám v tom budeme fandit, že vám to ze srdce přejeme a z každé vaší společné radosti, o níž se dozvíme, budeme mít taky radost. Já vám k tomu všemu ještě požehnám a tím vyřídím, že Pán Bůh vám taky fandí, a taky bude mít z vaší společné lidské radosti radost nebeskou a i ve vašem společném smutku a těžkostech vás neopustí a bude vám blízko. Někdo by možná řekl: není to přeci jen málo? Takové účinné kouzlo svatební s doživotní zárukou by se hodilo. To však nemám. Možná klíč ke kouzelnosti této chvíle a manželství vůbec je pochopit, že ta společná radost, to fandění, přání, blízkost, držení palců či modlení se za vás není vůbec málo. Není to málo a ten zbytek je už na vás. Tak zpátky k tomu vašemu oznámení. Ještě jsme se nedotkli té části: „po slunce západu“. Nejednoho to zaskočilo, i mě, někteří mi dokonce vůbec neuvěřili, když jsem říkal, že jedu oddávat po setmění (tedy astronomicky přísně vzato vlastně „v noci“). Moje překvapení však brzy opadlo, když mi docvaklo, jaká bezvadná symbolika je v tom obsažena, jaké další obrazy to odkrývá. Průvod v noci. Ne jen nějaké zanedbatelné obrazy. Kdo zná bibli, nemůže mu v souvislosti s vaší svatbou nenaskočit jeden z vůbec nejzásadnějších příběhů židovsko-křesťanské tradice. Je to příběh, který si Židé připomínají neustále již zhruba 3 tisíce let – příběh vyjití izraelského lidu z egyptského otroctví. V tom dávném příběhu hned na začátku vyniká jedna zvláštní věc. Oni tehdy vyšli ze země otroctví v noci. V době, kdy se lidé zpravidla nedávají na pochod. Hospodin však vede svůj lid i tehdy, kdy se zdá, že to moc nejde. V jiný čas než by to lidé očekávali, a než by to lidé považovali za normální. V čas, když už si začneme pomalu myslet, že žádnou zásadní věc nemá cenu plánovat, když sebe přesvědčíme, že s nějakým tím otroctvím se holt musíme smířit, třeba jsme leccos prošustrovali, zklamali se v nadějích, tak trochu se naučili nic zásadně nového a nadějného radši nečekat. Boží cesta s námi ale započíná nejen v době, o níž jistě víme, že je k tomu vhodná, v níž si myslíme, že se mají dělat zásadní kroky. Započíná se nově navzdory všem našim posavadním bilancím, navzdory soudům a sebehodnocením, která se díky Bohu ukazují znova jako pouze dílčí a nikoli konečná. Ta nejzásadnější cesta božího lidu, cesta z otroctví do svobody se započíná ve tmě. Jako by se tím i chtělo říct, že tu cestu ke svobodě života si člověk nemůže naplánovat jen podle svého a pak to pěkně všechno podle toho bude šlapat. Naopak, kolikrát nebudete vidět úplně zřetelně, kam vás kroky vedou, budete potřebovat nějaké světlo – něco nebo někoho, kdo vás povede, posvítí, půjde před vámi a bude odpovídat za to, že se tudy dá projít. Na té cestě zjistíte, že nepotřebujete poháněče s bičíkem jdoucího vám v patách. Ale někoho, kdo jde před námi. A současně tím i riskuje, že mu to my lidé budeme vyčítat. „Do čeho jsi mě to natlačil? Měl jsi mě radši přinutit jít jinudy." – To je cesta ke svobodě. „Co sem pleteš svobodu, když jsme na svatbě. Vždyť tady ti dva přestávají být svobodnými, tak jakápak cesta z otroctví ke svobodě?“ – Uznávám, při svatbě se má většinou za to, že člověk se uvazuje, vzdává se svobodného stavu. Takováto označení stavů však vymysleli nejspíš nějací zapšklí realisté. Podobní těm neustále znova reptajícím Izraelcům, kteří si na té cestě opakovaně stýskali, jak to tenkrát v  Egyptě vlastně nebylo špatný, co jsme všechno měli, a teď jsme sice svobodní, ale není jisté kam dojdeme, kde to skončí a jestli budeme mít z čeho žít. Svoboda je vždycky komplikovanější, méně zajištěné žití, spíš cesta než usazení se v daných poměrech. A takového druhu vykročení do svobody má šanci být i vaše manželství. Můžete zakusit, že manželství může být opravdu svobodnější žití než žít si a dělat si všechno jen po svém, ke své libosti a na svou odpovědnost. Vaše společná cesta může nabrat směr, v němž začnete zakoušet a chápat svou svobodu opravdu tak, že se jeden s druhým a pro druhého budete stávat o něco svobodnějšími. I v tom všelikém pachtění, které nebere konce, se můžete vzájemně osvobozovat – když jeden upadne, druhý mu pomůže povstat, když se společně zahřejete nebo se spolu postavíte na odpor tomu, kdo či co vás přepadne. Stávejte se o něco svobodnějšími než jste byli dosud, než před tím, když jste si šli svými vlastními cestami, na svou odpovědnost a volili jste každý své vlastní pohledy. Rozhodnutí nacházet společnou cestu, společný směr, nemusí jednoho i druhého z vás omezovat - jen zavazovat, jak se říká - nýbrž můžete v tom oba nalézt záchranu. Milá Kačko a Pupo, z toho se my budeme ze srdce radovat, když si budete ve vašem manželství navzájem záchranou a budete tak společně hledět vstříc nadějné budoucnosti.