vánoční kázání

:: kázání z 25.12.2007 :: Kázání - 1. Timoteovi 1:15-16 (Vánoce hříšníků) ‚Tomu nemůžeš rozumět, to jsi nezažil, nevíš jak je to těžké, ty jsi někde jinde…‘ - Podobné věty může zaslechnout člověk, který chce posuzovat nebo hodnotit životní události někoho jiného. ‚Nezažils to, nebyl jsi v té situaci, nevíš, jak jsem to prožíval.‘ – Nejde o výmluvu. Tak to platí. Rozdíl mezi pouhým povídáním o něčem a zažitím na vlastní kůži je víc než zřejmý, je to obrovský rozdíl. Tato slova se dají směrovat i na adresu Boha. Nebo těch, kdo se o něm rozhodnou mluvit, kdo vnášejí slovo Bůh do rozhovoru o životních zkušenostech, o životních prohrách i bolestech. Můžeme slyšet reakci. ‚Bůh. To je někdo, kdo s tím, co jsem prožil či přetrpěl nesouvisí. Teoretické, příliš hezky vymyšlené povídání. Je to příliš daleko a vysoko od té dřiny a zklamání, které jsem já pocítil na vlastní kůži. Skutečná bolest a povídání o Bohu, to nejde dohromady.‘ – Opět to není výmluva. Mnohdy to tak platí. Pravda je, že to může být obrovský rozdíl, míjení se. Naše řeči o Bohu se nemusejí potkat s tím, co někdo prožívá. Něco, co se zdá tak málo živé, se nepotkává s tím, co je živé až moc. Proč tohle říkám zrovna o Vánocích. Slavíme narození Ježíše. Betlémské zátiší s rodinkou u jesliček a zvířátky kolem vykresluje jakousi radostnou, až veselou a citlivě křehkou podobu Vánoc. Po žádném míjení a neporozumění jakoby ani stopy. – Přesto tato betlémská událost jedno velké míjení se a nepochopení rozřešilo a zrušilo. Velké odcizení to bylo, které v tom vánočním Betlémě skončilo a dodneška to platí, že už neexistuje. Jako křesťané totiž vyznáváme, že se narozením Ježíše stala zvláštní až nepochopitelná věc, totiž že se narodil nejen nějaký Jošua Nazaretský, ale narodil se Bůh. Je na to i speciální teologické slovo: inkarnace. Tedy: v-tělení. Bůh, ten nekonečně svatý, nekonečně pro svou svatost vzdálený a oddělený, ten Stvořitel všech věcí – se stal člověkem. To je div Vánoc. To je to nejvýbušnější jádro Vánoc. Nedá se to zcela domyslet. Lidský mozek to nezvládá. Bůh získal svou kůži. Proto říkáme, že Ježíš nám nejviditelněji a nejkonkrétněji přibližuje Boží vůli. Proto budou vždy evangelia nejdůležitějšími z biblických knih. V nich čteme, jak to ten Bůh v mase a kostech, v psychice, v citech s námi myslí, jak to sám prožil až do konce. Znamená to velmi moc. Výčitky a třeba i bolestné pravdivé stížnosti na Boží adresu už nebudou platit. – ‚Bože, nemůžeš rozumět lidem na zemi.‘ To přestalo prvními Vánocemi platit. Bože, ty nevíš, co je to cítit strašný hlad. - To přestalo platit. Bože, ty nevíš, co je to umírat v bolestech. Nevíš, co je to být sám. - To přestalo platit. Ty jsi nezažil, co je to, když ti umře někdo, koho jsi měl rád, Bože. – I to přestalo platit. Ty nevíš, co je to nemít domov. A nevíš, jaké to je, když tě někdo křivě obviní či roznese o tobě pomluvy. – I to přestalo platit. Ty jsi svatý na výšinách, nevíš jak tíží hřích a vina, jak sráží k zemi břemeno, které na tebe druzí naloží a ty ho musíš nést. - To přestalo platit. Bůh se stal jedním z lidí. A to doslova jedním z mnoha, protože si nezvolil nějakou společensky ulehčenou cestu, nýbrž narodil se zcela na okraji společnosti, aby mohl porozumět tomu, jaké to je, když někdo řekne: „na vlastní kůži“. Narodit se jako Žid bylo vůbec v celých lidských dějinách sázka do loterie. Až na příliš krátkou výjimku byli Židé vždy otrocky vláčeni sem a tam, okupováni, využíváni, pronásledováni, vražděni a vyhlazováni. Vhodnější národ pro poznání, jaké je to skutečně na vlastní kůži okusit rub i líc lidského života, si Bůh nemohl vybrat. Ostatní světová náboženství mají velký handicap, že budou označeny za pouhou nauku o uctívání Boha, za systém náboženských praktik, světonázorové teorie či meditativní vytržení. Jako křesťané však věříme a vyznáváme Krista, v němž se Bůh snížil k nám lidem. V Krista, který skutečně žil, cítil, myslel, trpěl, brečel, radoval se a zemřel. A Bůh ho nenechal propadnout se v zapomnění a nicotu smrti, ale vzkřísil ho k životu, abychom i my mohli z něj žít. Proto se můžeme radovat, že jsou Vánoce. Že můžeme slavit svátky takového Božího přiblížení se nám, všelijak nedokonalým, hříšným a životem unaveným lidem. Biblické svědectví na různých místech říká, proč Ježíš přišel na svět, proč se narodil: Aby hledal a zachránil, ty, co by zahynuli. Aby přinesl světlo do lidských životů. Aby vydal svědectví pravdě. Aby sloužil a dal život za druhé. Aby mařil skutky protivníka Ďábla. Aby zvěstoval radostnou zprávu o Boží lásce. – Apoštol Pavel v tom verši, který jsem přečetl z jeho listu Timoteovi, to napsal takhle: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.“ A přidává osobní vyznání: „Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování.“ Vánocemi si připomínáme ten div, že Bůh zrušil neporozumění mezi Ním a člověkem. Narovnal komunikaci. Ze své strany. Každá komunikace, aby byla funkční a něčemu napomáhala, musí být oboustranná. Bůh ze své strany ten rozhodný krok učinil. Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Jinak řečeno: aby tu komunikaci z Boží strany obnovil. Apoštol na to odpovídá za sebe: Já jsem hříšník. Dokonce řekne: na prvním místě. Má k tomu asi svůj důvod. Není naše věc to pitvat a pátrat po tom, proč se dokonce staví do té nelichotivé první řady. „Jsem hříšník“ - odezva na vánoční div. Odezva, která uvolňuje komunikaci ze strany člověka. Není to ani náhodou jednoduchá věta k vyslovení. Nejde rozhodně o to jen to zopakovat. Ta věta má smysl jen když vyjadřuje jedno z nejhlubších poznání o sobě. O sobě tváří v tvář Bohu, který je věčný a přesto se nade mnou slitovává. Za větou: Jsem hříšník – je osobní vnitřní zápas. Stav duše, která zažije velikou vnitřní pokoru a touhu po přijetí, hlad po naději. Nejde o poměřování, co jsem udělal, co jsem neudělal. Že jsem (ještě) nikoho nezabil, celkem nic neukrad‘, manželce jsem byl taky věrný nebo jsem už konečně věrný, a pití už mě tolik nebaví. Kdo takto uvažuje o svém hříchu, zůstává stále na povrchu. Konečně Kristus se nenarodil na tento svět, abychom se naučili, jak se slušně chovat. Dokud je člověk na rovině porovnávání se s druhými - a zvláště srovnávání se s těmi horšími, z toho vyjdeme vždycky líp - pak nemůže docenit osvobodivou sílu té druhé půlky Pavlova vyznání: „došel jsem slitování.“ Ono to patří k sobě: Poznal jsem, že jsem hříšník. A došel jsem slitování. Nedá se to rozdělit. Pravdivý pohled na sebe, tu hlubokou vnitřní pokoru, umožňuje právě veliká radost z toho, že Bůh se nade mnou slitoval. Že jeho otevření komunikace směrem ke mně, je pro mě v nejlepším slova smyslu dobré a šťastné a dává naději tomu mému žití na svou vlastní kůži. A naopak. Bez prožitku trpkosti a hořkosti ze sebe, jen těžko můžu radostně a lačně přijmout to, že se Bůh nade mnou slitoval. Tohle poznání, zbavené všech iluzí o sobě a potřeby obhajovat se, dává slyšet vánoční zvěst v celé své síle: Dnes se Ti narodil Spasitel. Zvěstuji ti velikou novinu: Narodil se ti Zachránce. Narodil se pro nás lidi. Pro tebe i pro mne. Může se to stát motivací, inspirací a silou našeho lidského jednání. Bůh vánočním divem položil dobrý základ, dobrý začátek komunikaci mezi ním a námi i mezi námi navzájem. V tom velikém neporozumění mezi Ním a námi si troufl vyjít nám vstříc. Vstoupil do naší tělesnosti, do naší bídy, do naší hříšnosti, poznal bolesti i smrt. Nebylo to jenom gesto, vskutku položil dobrý základ. A čeká na naši odpověď. Čeká, že nám lidem to dojde a pravdivě se podíváme na sebe a pak půjdem spolu do toho pomyslného Betléma a vyznáme před ním naši radost a vděčnost za to, že se nad námi slitoval. Amen