Kázání

:: kázání z 22.4.2007 :: Kázání - Mt 9:9 - 13 (Kázání až na druhém místě) „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ – Otázka, kterou dostávají Ježíšovi učedníci. Ptá se nás někdo ještě dneska takhle, nás učedníků 21. století? Ne těmi zastaralými slovy jako je celník a hříšník. Ale slovy, která mají dnes stejný význam: Se zloději, tuneláři, podvodníky, nemakačenky, se šizunky, chlípníky, sprosťáky, spropadenci – s těmi, jimiž slušní lidé opovrhují: Jak to, že oni jí s Ježíšem? – Pravda „jí“ to zní taky divně, dnes bychom spíš měli říct – jdou k Večeři Páně, jsou v kostele, modlí se, zpívají zbožné písně, poslouchají slova bible, pijí na faře kafe a přikusují bábovku. Jsou tam, kde se scházejí Ježíšovi učeníci, společenství jeho církve, kde se mluví o Ježíši, mluví s ním v modlitbě, kde mu nezapřeně věří, kde se stále uznává jako Pán nad životy všech lidí. Není moc důvod, aby se nás někdo takhle ptal. To není kritika, to je prostě tak. Ne, že bychom dnes na tom byli tak skvěle a podvodníka či lehkou ženu by člověk nikde kolem nás snad už nenašel. Jen se jaksi do kostela nehrnou. Což o to, oni se sami ani tenkrát nehrnuli někam do synagógy či že by sami vyhledávali, kde ten Ježíš bude mluvit, aby u toho byli. Ježíš je prostě sám viděl, tzn. nechtěl je přehlédnout, a řekl jim – jako tomu celníku Matoušovi: „Pojď za mnou.“ – A to je pro mě ten největší div v celém tom příběhu a nejsilnější moment, protože je tam napsáno, že „on vstal a šel za ním.“ Možná vám vyvstane námitka: no jo, to byl přece Ježíš, za ním se to muselo jít samo. Avšak ten Matouš Ježíše snad vůbec neznal, maximálně o něm něco slyšel, ale žádná velká marketiková či reklamní kampaň Ježíše nepředcházela. Kdo ví, co konkrétního se šumnými kanály povídaček k němu o něm. Jisté je to, co máme psáno v evangeliu: Ježíš ho viděl, a řekl mu: Pojď za mnou, z toho pak vyplynulo něco jako: půjdeme spolu na večeři k tobě, a Matouš vstal a šel. Evidentní je, že tím hybným momentem pro něj bylo Ježíšovo všimnutí si ho, oslovení, pozvání se k němu na večeři, prostě zájem. Bezpředsudečná výzva jakoby vzbudila bezpředsudečnou reakci. Když uděláte, co druhý nečeká, jeho reakce bude pravděpodobně stejně nečekaná. To, si myslím, platí tak trochu v dobrém i ve zlém. Ale ta dobrá nečekanost, jakýsi potěšující šok, vzbuzuje o to víc potěšující a nečekanou vstřícnost. Tomu věřím, to funguje, je možné prověřit to. Když si někdo myslí, že ho máme za nýmanda, nezajímavého člověka, nebo jsme v onom nelichotivém souladu s obecným povědomím o něm, a když se prolomí ta obecná mlčící hranice, začne se nám ten někdo jevit najednou zajímavě, jako osoba s konkrétním osudem (příběhem), v konkrétních tvarech a barvách. Někdo by řekl: vždyť je to normálně lidské, co do toho pleteš Ježíše Krista? Ano, je to lidské, a jestli to bylo či je normální, to je otázka; ale je to jistě lidské. Tuto lidskost vnáší Ježíš mezi ostatní, přináší ji a říká jí dokonce Boží království. Boží vůle je, abyste se lidi začali chovat k sobě jako lidi, a kdo je člověk podle Božího výměru, to právě vidíme na Ježíši. Na tom, který tomu lumpovi, tuneláři a prospěcháři říká: pojď na večeři. Nehledě ne to jestli je to tzv. normální či nikoliv. A nebyl to omyl či nějaká výjimka, když Ježíš oslovuje tohoto pro lidi přečteného, toho s máslem na hlavě celníka Matouše. Čteme: „Hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.“ To „hle mnoho“ cítím jako jistou provokaci do společenství církve, nám učedníkům nesoucím dědictví církve i s jejími dnešními podobami. Kdyby tak tam byla zmínka o nějakém vyučování těch mnohých pochybných, nějaký náznak kurzu lepší etiky či aspoň nějakého rekvalifikačního kurzu, zmínka o hromadném pokání, vyjasnění, v čem jsou špatní a v čem mají naději. – Místo toho zmínka o stolování, o jídle, večeři – jak později řeknou někteří kritici Ježíše: o žranici a pitce. Proč se nemohou najíst každý doma? Co se tam pije? Není důležitějších věcí, jako třeba začít mluvit o jejich hříchu a že by měli chodit do synagógy? Kdo to vůbec platí a z jakých peněz? To jsou otázky přihlížejících slušných farizeů. Lidskost si oni představují trochu jinak. A mají pravdu. „Kam to chce Ježíš s takovou otevřeností dotáhnout, aby neskončil nakonec moc špatně, to jsme zvědaví, jestli se tihle za něj někdy postaví? Kde jsou nějaké hranice? Je třeba jasně říci, co je správné a co není, pojmenovat, kde jsou v hříchu a co je nepřijatelné. Až s tímhle budou hotovi a dostatečně se napraví, pak bude čas na debaty u stolu, na nějaké střídmé pohoštění a ovocný čaj. Ale zkušenost nás naučila, že zrovna tihle s tou svou očistou nebudou hotovi snad nikdy. Tak jakápak sešlost ve jménu Božího království.“ Ježíš slyší tyto jejich námitky a odpovídá za své učedníky: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.“ – Vysvětluje to slovy příměru, který platí i dnes. Lidi nepotřebují jen vědět a mít naštudováno, co je jaká nemoc, jak vypadá, čemu všemu škodí a jaké má následky, nepotřebují jen vědět a popsat v čem je hřích, kam je vede, svádí a kde to končí – lidé potřebují hlavně léčit, potřebují živého lékaře, někoho skutečného, kdo je osloví, kdo za nimi a s nimi půjde, kdo udělá to, co oni sami už třeba nemohou, protože něco léčivě vstřícného se již naučili od druhých nečekat. Lidé nepotřebují zažívat strach druhých, jak by se od nich mohli nakazit, takové ostražitosti je všude kolem nich beztak dost. Náboženství, které se chová jako hygienická stanice, která posuzuje, co je zdravé, co nakažené, co je možné přijímat a co je třeba izolovat – to je jim k ničemu. Boží království přichází jako živý lékař, který je milosrdný – má milé, měkké srdce – ví, že Bůh má na lidský hřích lék. Milosrdentví, „milé srdce“ – jistě není to samé, jako se na všechny vždycky usmívat a hlava nehlava je objímat. Ježíš říká: „Běžte a učte se, co to je milosrdenství, a ne oběť“ – Je to věc učení se, zkušenosti, chození. Učit se máme u něj. Nejsme vystaveni přetěžkému příkazu: Jděte, buďte taky tak milosrdní jako já, zvěte veřejné hříšníky, podvodníky, všechny filuty a sprosťáky jako já. To učení se začíná u něj, který je přijímá a který je dokáže léčit. To on přináší milosrdenství, nemusíme ho jen křesat v sobě a vyhrabávat ho ze sebe navzdory svým schopnostem a možnostem. Můžeme se začít učit, že Ježíš přijímá lidi nemocné různými hříchy, lidi vyhnané okolím do mravní izolace. Takového Mistra a Spasitele se musíme neustále učit vyznávat, takovému Pánu věřit, takového lékaře připustit i sami k sobě. Vzít i pro sebe vážně, že On pro nás na prvním místě nemá kázání, požadavky a limity, nýbrž lék – slovo: Pojď za mnou. Můžeš. Můžeš se mnou být u jednoho stolu, můžeš přijímat Boží milosrdenství, můžeš hltat a polykat, můžeš dát najevo své pocity, můžeš se zasmát i zařvat – to všechno můžeš, protože já jsem přišel lidi léčit a ne třídit a zahanbovat. – To je lidskost, kterou nám v Ježíši poslal Bůh sám, abychom opět viděli, jaký obraz si o člověku on utvořil. Možná se bude zdát vždycky normálnější to jakási naše mezilidské rozdělování, přirozené škatulkování se. Ale Ježíš nám chce dát ještě víc, dokonce to staví před naše osobní bohulibé oběti. Chce nás učit milosrdenství, které léčí a vede k nečekaným setkáním.